Jsem šedý

Je tomu už dávno, kdy jsem se na reportáži z předávání cen Trifid zmínil o románu Zapomeňte na Mars, který tuto cenu vyhrál. Trochu sugestivně jsem se ptal “Že by konečně po čase pořádná česká hard SF?” A nyní si konečně mohu odpovědět.

Ano, konečně po čase pořádná česká hard SF. Tak hard, že vám i A. C. Clarke přijde jako ten nejměkčí softík. Tak hard, že se jí nejspíš bude většina legolasek vyhýbat. Tak hard, že s ní můžete zatloukat hřebíky při slaňování marsovských údolí. Jan Kovanic neměl psát román, měl napsat příručku – a cílové publikum by se přitom nejspíš o mnoho nezměnilo.

Děj vzdáleně připomíná Vesmírnou Odysseu. Ze Země na Měsíc, pak dál a nakonec setkání s něčím. Na rozdíl od Clarka ovšem Kovanic pečlivěji buduje osobní pozadí pro svého hrdinu – v mnoha flashbacích se dozvíme mnoho o jeho osobním životě. A zaplaťpámbu nedělá to bezdůvodně – to, že hrdna prožil to či ono, se později nějak projeví.

Román jsem četl v posteli, v tramway, za chůze. Těžko se mohu vymlouvat na to, že má chytlavý děj. (Ano má, ale to má každá druhá kniha.) Nemohu říci, že by mne unesly barvité popisy nebo že bych si integrací ověřoval detaily děje. Dýchly na mne vzpomínky. Vzpomínal jsem na Odysseu, Rajské fontány i na Měsíční prach. Nostalgicky jsem přemýšlel o budoucnosti, kterou jsme už ztratili. A královsky jsem si román užil.

(Muset tu hvězdičkovat, procentovat nebo jinak hodnotit, tak bych řekl, že jde o slušnou knihu – asi tak na sedmdesát procent, která mne ovšem nadchla až hamba.)

Celý svět zná případy, které vyřešil nejslavnější detektiv všech dob. Nemalou zásluhu na tom má jeho přítel doktor Watson, který je – byť s mnoha nepřesnostmi – sepsal, a jeho literární agent A. C. Doyle.

Kniha Svět Sherlocka Holmese od Martina Fida s velejemnou ironií shrnuje a popisuje mnohé z Holmesových případů, jeho metody a i životopis. Stranou samozřejmě nezůstává ani válečný veterán doktor Watson, jejich protihráč ďábeleský doktor Moriarti a literární agent Doyle. Velectěné publikum jistě zaujmou i výpravná vyobrazení v knize obsažená.

Alternativní historie smíšená s essayem. Vztah Čechů a Němců je v prvních třech čtvrtinách knihy popisován podle skutečných událostí – Oldřich Knitl, mohu-li soudit, nestraní příliš okatě ani jedné ze stran. Ale třicátého března se vše změní. Plukovník Moravec se vydává na Hrad zatknout prezidenta Beneše. Tragický puč s komickými momenty nakonec vede zemi do války s Německem…

Nejde se vyhnout myšlence na srovnání s Peklem Beneš. A má rada – nesrovnávat. Obě knihy sdílejí stejný motiv Mnichova, obě to jsou alternativní historie, ale tím podobnost končí. Zatímco Nesvatba napsal spíše filosofickou meditaci tak Knitla zajímají hlavně dějiny a jejich alternativy. Nesvatba studuje psychiku jedinců, Knitl dějinné procesy…

Recenzi najdete třeba na Akropoli.

Stalo se, co se dalo očekávat. Konečně byl objeven gen, který má poměrně silnou spojitost s kriminalitou. A konečně se jej podařilo spojit s jedním etnikem. To vše samozřejmě platí statisticky – nositelé aktivní formy toho genu nemusí nutně být kriminálníci. A ne všichni zástupci daného etnika nutně musí být nositeli genu. Přesto vyvolává daný výzkum pořádnou dávku emocí.

O Maorech, genu MAO, politickém pozadí a pocitu libosti píše dnešní Osel. Diskuse zřejmě bude ještě emocionálnější než dosud a s trochou štestí se soustředí na otázku, zda samotné poznání je či není eticky neutrální.

Proměny mýtu v čase od Josepha Campbella je kniha, kterou jsem dlouho hledal. Částečně aniž bych věděl o tom, že ji hledám…
Název trochu zavádí. Když jsem po ni hmátnul, očekával jsem spíše studium proměn pohledu na konkétní mýty. Toto téma se v knize také objevuje, ale netvoří její základ. Tím je studium významu mýtu pro jednotlivé civilisace od doby kamenné po evropský středověk. Joseph Campbell rozebírá symboliku a význam několika mýtů a zasazuje je do příslušného kontextu. Rozbory artušovského cyklu a obzvláště Tristana a Izoldy mne nadchly.
Myslím, že Proměny mýtů v čase by neměly chybět v žádné knihovničce – solidně zpracovaný obsah přebije i místy trochu chaotickou formu.

Stone píše o optimalizaci spojování řetězců v Javě. Bytecode decompiler, ať jej provází!

Technorati Tags: Java, Optimization

Na některých blozích je zvykem dát čtenářům seznam zajímavého čtení na další dva dny. Traumatizuje to. Vyvolává to pocit provinění, když nalinkované články nepřečtete. Výčitky pak mohou vést k sebepoškozování, sebevraždě nebo ke konzumaci zelené. A proto je zde jen jediný link. Ten ale stojí za to:

25 nejhorších technologických produktů všech dob. Laťka je nastavena vysoko, ale stále se můžete dostat i do této elitní společnosti…