Něco nového, něco starého a něco augmentovaného

Abstrakt

Budoucnost konfliktů se může vyznačovat zcela bezprecedentní změnou. Je možné, že lidé v dnešní podobě nebudou jedinými myslícími bytostmi, které se sporu účastní. Taková situace by netriviálním způsobem změnila to, co o konfliktech víme. Pokouším se zde nastínit několik možností vývoje a zamyslet se nad základními otázkami, které by tyto změny přinesly.

Frankensteinovský komplex

Většina z psychologických komplexů se odkazuje k archetypům nebo antickým postavám. Pozoruhodnou výjimkou je komplex Frankensteinův. Jeho jméno se odvolává na postavu z románu Mary Shelleyové Moderní Prometheus. To se již v polovině minulého století stalo symbolem a je běžně asociováno se strachem z tvorů a bytostí stvořených člověkem.

Pro psychologa nebo sociologa by nejspíše bylo zajímavým tématem k úvahám, proč se pro většinovou veřejnost přeneslo jméno tvůrce na jeho dílo, ale pro tento text je důležité, že se od devatenáctého století dá snadno vypozorovat silná linie příběhů o konfliktu mezi tvůrcem a jím stvořenou technologií. Samozřejmě Shelleyová není první, kdo se tou otázkou zaobíral, ale starší příběhy o Golemovi nebo homunkulech se nestaly v předindustriální éře srovnatelně silné. Každá doba si nese své příběhy a stejně jako epos o Gilgamešovi tematizoval konflikt města a přírody nebo příběhy svatých otázky spásy duše, devatenácté století upřelo svou pozornost na svár mezi lidmi a tím, co tvoří.

Fakt, že toto téma lidé stále vnímají jako aktuální, lze nahlédnout při procházce do knihkupectví nebo prolistováním televizního programu. Frankensteinovo monstrum mění jméno a podobu, ale pod pseudonymem Skynet nebo s tváří blonďatého humanoidního modelu Six se stále skrývá totéž zlo.

Singularita je blízko

Nejen historie má svou historii, má ji i budoucnost.

K poměrně rozšířené představě technologického pokroku nebo alespoň rozvoje přidal v padesátých letech minulého století John von Neumann v rozhovoru se Stanisławem Ulamem představu technologické singularity:

„One conversation centered on the ever accelerating progress of technology and changes in the mode of human life, which gives the appearance of approaching some essential singularity in the history of the race beyond which human affairs, as we know them, could not continue.“

Poměrně vágní představa budoucího okamžiku, ve kterém dojde k tak podstatným změnám, že za něj nelze predikovat, byla dále rozvinuta dalšími mysliteli.

Transistor Count and Moore's Law - 2011

Současné vnímání termínu je nejsilněji ovlivněno názory Raye Kurzweila. Ten na základě předchozího vývoje předpokládá exponenciální růst některých veličin. Vývoj se podle něj má zrychlovat smyčkou pozitivní zpětné vazby: novější technologie zrychlují vývoj dalších technologií. Pokud má pravdu, bude docházet stále častěji ke změnám paradigmatu v různých oborech. Podobný proces by mohl vést k tomu, že se člověk dříve či později stane neschopným změny chápat a reagovat na ně.

Obvykle jsou uváděny tři cesty k Singularitě: stavba myslících strojů, rozšíření lidské inteligence drogami, výcvikem nebo genetickou manipulací a spojení schopností člověka a stroje. O první z nich budu nadále mluvit jako o umělých bytostech, o druhé a třetí dohromady jako o augmentaci lidských schopností.

Bill Joy a neoludité

V roce 2000 publikoval Bill Joy ve Wiredu eseji Why the future doesn’t need us. Shrnul v něm množství výhrad vůči technologickému pokroku. Jedním z překvapivých momentů tohoto textu jsou antitechnologické citace z Unabomberových prohlášení.

Hlavní motivy jsou obdobou ekologistického principu předběžné opatrnosti:

„The experiences of the atomic scientists clearly show the need to take personal responsibility, the danger that things will move too fast, and the way in which a process can take on a life of its own. We can, as they did, create insurmountable problems in almost no time flat. We must do more thinking up front if we are not to be similarly surprised and shocked by the consequences of our inventions.“

Bill Joy nestraší představou vzpoury strojů proti lidem. Jeho obavou je obecnější „vymknutí se kontrole“. Stejně jako je vágní jeho představa hrozby, jsou neurčité i jeho návrhy na to, jak jí předcházet.

Mnoho předvídavosti však nevyžaduje úsudek, že časem povede podobný myšlenkový směr k požadavku zákazu nějaké technologie. Podobná myšlenka je ostatně již léta běžná i v beletrii. V Neuromancerovi agenti Turingu brání sebeuvědomění umělých inteligencí, v postcyberpunkové Řece bohů zacházejí policisté ještě dál a takové programy bez milosti likvidují. Precizně pojmenoval podobný přístup Ondřej Neff svým seriálem Zakázané technologie.

Kevin Warwick

Hrozba robotů je naopak překvapivě přítomna i v práci technologického optimisty Kewina Warwicka. Tato obava však pro něj není důvodem ke zpomalení vývoje. Naopak doporučuje jeho zrychlení – směrem ke zlepšení lidí tak, aby byli schopni se s nebezpečím vyrovnat.

Ve Warwickově případě nejde jen o teoretizování, sám se stal jedním z prvních lidí, kteří nosili implantovaný čip a používali ho k interakci s okolím. V druhé fázi pokusu byl čip napojený na jeho nervovou soustavu.

Hra a její součet

Představa války s roboty (ať už se jedná o Rosumovy Universální roboty nebo Terminátory) je jenom nejpřímočařejším zpodobněním možného konfliktu.

Stejně tak, jako se mezi lidmi většina napětí obejde bez fyzického násilí, můžeme si představit i množství budoucích sporů, které neskončí prolitím krve a lámáním chromu. Jak se ale bude lišit spor na téma „stroje mi berou práci“, pokud nebude protivníkem tkalcovský stav s inteligencí Jacquardovy tabulky, ale zařízení chytřejší než nahrazený dělník? Změní se něco, pokud bude druhá strana sváru postrádat snadno pochopitelnou (a napadnutelnou) fyzickou podobu – a nemusíme si hned představit vševidoucí oko Googlu, stačí uvažovat i o sadě maker nahrazující při práci v Excelu dělníka informačního věku?

V mnoha případech se ukázalo, že spor mezi člověkem a strojem nebyl hrou s Stroj nahradil člověka v jeho zaměstnání, ale zároveň umožnil vznik nových pracovních míst. Tento proces vycházel ze skutečnosti, že lidský potenciál je větší než možnosti stroje – lidé byli tlačeni odspodu. Co se však stane, pokud stroj překoná člověka i ve většině oblastí, kde lidé dosud dominovali?

Jedním z předpokladů konfliktu je existence omezeného zdroje, který přináší užitek oběma stranám. Přímočarý příklad je energie. Pokud nedojde k výraznému pokroku při její výrobě a skladování, zdá se být nejpřirozenějším kandidátem na jablko sváru.

Konflikt může mít ale daleko subtilnější příčinu: Jeho podstata může být čistě názorová (nebo, chceme-li, politická). Spor o to, zda umělým inteligencím přiznat nějakou podobu autonomie a práv, může vytvořit velmi neostré hranice mezi stranami. V takovém případě by se jistě našli i lidé hájící práva AI.

My, my a oni

Otázky s potenciálem na velmi ostrý spor v blízké budoucnosti budou spojené s augmentací.

Společnost dnes již obvykle přijímá zásahy do lidského těla za účelem opravení existujících vad, ale téměř jistě bude rozpolcená ohledně obdobných zásahů, které zlepší jedince „nepřirozeným způsobem“. Pozoruhodným příkladem na rozdílné vnímání (z českého pohledu bezproblémového) umělého oplodnění in vitro je vyhraněná diskuse v nedalekém Polsku. Argumentace „lidskou důstojností“ má zcela jiný ohlas v převážně židovsko-křesťanských Spojených státech a v biologických tygrech jihovýchodní Asie.

Spor vzniká mnohdy ještě dříve, než se do něj zapojí ti, kterých se týká. Jak se k němu postaví, bude v mnohém záležet například na tom, zda augmentace proběhne před jejich narozením, nebo až za jejich života. První varianta dává společnosti zhruba dvacetileté období na adaptaci, než bude hlas prvních augmentů dostatečně slyšitelný. Zároveň tu však bude vyrůstat skupina, jejíž definicí bude odlišnost. Obávám se, že se na ní výrazně projeví golem efekt působící v citlivých fázích vývoje psychiky.

Další změna frontových linií může nastat v okamžiku, když se „staří“ augmenti začnou cítit ohroženi novými technologiemi aplikovanými na další adepty. Opačnou změnu lze čekat, když technologie dostatečně zlevní – pak se z levicových kritiků jejího „elitářství“ mohou stát její proponenti, kteří v ní ucítí možnost „demokratizace“.

Pokud bude vývoj dostatečně rychlý, tak se stane spor mezi novým a starým asi stejně zajímavý, jako soupeření Severní a Jižní Koreje v exportu elektroniky. Za předpokladu superlineárního růstu schopností jedné strany jí k vítězství stačí jediné – trpělivost.

Psychologie nemyslitelného

Virtuální prostředí se od fyzického liší v jednom podstatném bodě: Prakticky tu neexistuje přesun. Přirozeným důsledkem přemístění na nové místo je vznik kopie.

Jsem přesvědčený o tom, že pro etiku umělých bytostí nevázaných na fyzické prostředí to bude mít podstatný vliv. Zatímco člověk může mít automobil a nemůže ho nikomu dát, aniž by o něj sám přišel (či ho někomu vzít, aniž by někomu vznikla škoda), virtuální bytost nebude u mnoha svých zdrojů podobné omezení pociťovat. Každý z nás již „od školky“ ví, že nemá brát Pepíčkovi jeho autíčko a že když mu dá bombón, sám už ho neochutná. Jak se bude lišit bytost, která podobná omezení nezná?

Samozřejmě to neznamená, že ve virtuálním prostředí neexistují třecí plochy. Některé zdroje (hlavně výpočetní výkon a úložný prostor a tím nepřímo i energie) tvoří spojnici se světem hmoty a jsou tudíž omezené. Některé informace jsou hodnotnější, pokud je zná jen omezený počet entit. Ale zatímco ve světě zvířat nebo robotů je výjimkou neomezený zdroj, ve virtuálním světě je tomu naopak. (Za krátkou úvahu stojí přímočará podoba s hloupostí protipirátských reklam v duchu „auto byste neukradli“. Analogie mezi hmotným a počítačovým prostředím bývá téměř vždy zavádějící.)

Svět virtuálních bytostí má oproti našemu ještě jeden velký rozdíl. Nejméně po dobu platnosti Moorova zákona poroste. Vesmír, kde se „final frontier“ posouvá stále dál a dál, kontrastuje s prostředím, ve kterém se mohou vyvíjet augmenti.

Nejenže si ponesou dědictví lidí, ke kterému patří i agresivita, fromovské takzvané zlo, ale jejich svět bude i nadále omezený. To téměř nutně povede k tomu, že přímí potomci lidí budou pro lidi podstatně nebezpečnější než umělé inteligence. Budou soupeřit o stejnou niku a jejich původ je předurčuje k větší dávce agresivity. Program tímto dědičným hříchem zatížen být nemusí. (Výjimkou mohou samozřejmě být programy běžící na platformě Mac OS X.)

Konec dětství

Mimo technicistního popisu toho, jak mohou konflikty vznikat, probíhat i končit existuje ještě další rovina.

Ne náhodou je často zobrazována v umění. Jedním z nejděsivějších momentů seriálu Battlestar Galactica je věta „Humanity’s children are returning home“ pronesená v okamžiku, kdy roboti zahájí genocidu lidstva. Neméně působivý je i rozhovor mezi otcem-stvořitelem a jeho dítětem-výrobkem v Blade Runnerovi.

Zatím si jen promítáme do možného budoucího konfliktu lidský spor mladší a starší generace, rodičů a dětí. Pokud by byla taková analogie správná, tak existuje jediná správná cesta, jak jej vyřešit. Děti musejí uznat zásluhy rodičů, poděkovat jim a zajistit jim pohodlně stáří. A rodiče musejí jít dětem z cesty.

Kolik znáte rodin, kde se to povedlo?

Budoucnost WWW?

Před několika měsíci jsem rozepsal tento post, dnes ho snad s trochou štěstí dokončím. Kupodivu se za tu dobu mnoho nezměnilo, jen přibylo pár frameworků:

Přítomnost má marketingové jméno Web 2.0, ať už to znamená cokoli a ať už je to k něčemu dobré či ne.
Jednou z možných cest do budoucnosti se zdál být semantický web. Ale jak to tak vypadá, vítězí spíš zaměření na aplikace – mnoha technologií semantického www se jistě dočkáme, ale výsledný cíl se nejspíše bude lišit.
Ale aplikace, které žijí jen v prohlížeči, mají mnoho potíží. Méně pokročilí uživatelé nejspíše zkousnou GUI, které se nemůže možnostmi měřit s desktopovými aplikacemi. Ale každého dříve či později stihne zdánlivě neodstranitelná potíž – webové aplikace pro svůj život potřebují připojení k internetu. A to může být kámen úrazu. Dokud používám Mail.app nebo Outlook, mohu psát dopisy i ve vlaku, kde nemám k dispozici Síť. Ale Gmail mi to neumožní. Podobně narážím i s organizovátky času nebo online textovými editory. Jsou po ruce stále, kdykoli a kdekoli – ale jen, pokud je po ruce i připojení.
Nebudu to zdržovat – jsou možnosti, jak toto prokletí obejít. A zdá se, že v poslední době se s nimi roztrhl pytel.

  • Můžeme se vzdát života v prohlížeči, webovosti, a vsadit na desktopové technologie – jen je lépe deployovat. Skvělý příklad je Swing distribuovaný pomocí Java Web Startu. Mít na každém počíatči javu, tak neváhám. Pokud se vám nechce tvořit swingové uživatelské rozhraní v Javě (za pomoci Matisse to není zas tak obtížné, jak škarohlídi tvrdí), je tu Java FX nebo třebas groovyovský Swing Builder.
  • Adobe Apollo se změnilo v Adobe Integrated Runtime alias AIR. Runtime, který umožnuje stáhnout aplikace postavené na webových technologiích (AJAX, Flash…) na desktop. Tam se tváří jako hybridy – trocha webovosti a trocha desktopovosti (třebas spouštění ikonkou na ploše nebo část look and feel). A co je snad ještě důležitější – umožňuje aplikacím ukládat data i na straně klienta.
  • Když ukládat dat na klientovi, tak pořádně. A když pořádně, tak podle normy (nebo alespoň “normy”). V draftu specifikace HTML 5 se objevil návrh na lokání uložiště. Ta jsou dvou druhů – globální a jedno pro každou session. Ukládají se klíč-hodnota. Prosté, ale intelektuála neuspokojí. Výhodou je, že je možné začít testovat implementaci ve Firefoxu.
  • Podstatně těžkotonážnější řešení nabízí další zvažovaná novinka v HTML 5 – Client-side database storage. SQL databáze v browseru vypadá jako nonsens, ale výhody by byly očividné – v prostředí porhlížeče by muhly začít vznikat plnokrevné aplikace, které ke svému běhu síť používají ale nevyžadují. Zůstaly by limity v tvorbě rozhraní (HTML je fain, ale…), JavaScript rozhodně není jazyk vhodný na nějaké větší programováné, ale i zmizel by alespoň jeden problém. Netroufnu si říct, co taková změna udělá s bezpečností a s metodikou návrhu.

Vize je to příjemná – už se těším, jak budu někde uprostřed parku připravovat posty na blog nebo upravovat wiki. Ale provedení docela pokulhává – některá řešení jsou příliš omezená svým původem. V intranetu bude možné zajistit JVM nebo AIR runtime na každém stroji. Ale že by se objevili v každé internetové kavárně nebo na každém chytrém mobilu – o tom pochybuji.
SQL je dost silný nýstroj. Ale… Málo kdo ho umí doopravdy dobře používat a tak se jistě dočkáme “mistrů”, kteří budou používat lepení query místo prepared statements a budou páchat schemata, která normální formy neviděla ani z rychlíku. Budiž nám již dopředu útěchou, že různé “SQL injections” ztrácejí na desktopu tak trochu smysl – uživatel by si zbůhdarma útočil na aplikaci, kterou má stejně pod kontrolou. Ale přibudou nová nebezpečí – tvůrce aplikace už si nebude moci být jistý tím, že má v databázi to, co si tam skutečně uložil.
A pak se samozřejmě přidává i obvyklá kritika SQL. Je to užitečný jazyk, ale ve většině případů by udělal lepší službu nějaký ORM nebo objektová databáze. Ale to by asi byl příliš velký krok vpřed.

A protože se za tu dobu mnoho nezměnilo, tak ho dokončím v podobném duchu ale v trochu jiném směru:
Od prvního draftu tohoto článku se na světě objevilo několik nadějných javascriptových frameworků, které se snaží přiblížit programování v browseru programování pro desktop. Sprout core se stal základem pro MobileMe od Apple. Finální verse MobileMe zatím nespatřila světlo světa, ale screencasty naznačují, že by Google Mail mohl najít přemožitele v soutěži “kdo bude ethalonem pro RIA”.

O kousek dál má najspíše v plánu zajít Objective J. Zatímco Sprout Core je “jen” MVC framework pro javascript, Objective J javascript rozšiřuje podobně jako Objective C rozšiřuje C. Knihovny pro Objective J pravděpodobně budou také postavené na návrhovém vzoru MVC. Podle zatím dostupných informací by neměly skrývat inspiraci kakau, aplikačním rámci, který Apple používá (jako jeden ze dvou) na desktopech. Zatímco Sprout Core na svou velkou aplikaci zatím čeká (a za pár dnů se ji dočká), Objective J ji už má: 280 slidů je velmi zdařilá nápodoba Keynote běžící v prohlížeči. Stačí vychytat pár dětských chyb a tvůrci mohou hrdě prohlásit, že opět posounuli možnosti webu o kousek dál.

Místo závěru

Netroufnu si soudit, jaké technologie nás čekají za měsíc, dva, tři. Ale jsem ochotný vsadit se o panáka, že ty, které se budou držet prohlížeče, prokáží o něco větší životaschopnost než ty, které budou nutit uživatele instalovat další software (Silverlight, Air…). Výjimkou samozřejmě bude kontrolovatelnější prostředí intranetu.

Daší velkou změnu přinesou chytré mobily s velkými obrazovkami vedené iPhonem. Ty mají šanci změnit poměr sil. Ale zatím je většina zajímavých technologií (Java FX Mobile, Firefox Mobile…) pro ně jen v podobě prototypu, takže nám nezbývá, než počkat, kdo chytí příležitost za pačesy.

Nedělní citát XXVIII

There have always been ghosts in the machine. Random segments of code, that have grouped together to form unexpected protocols. Unanticipated, these free radicals engender questions of free will, creativity, and even the nature of what we might call the soul. Why is it that when some robots are left in darkness, they will seek out the light? Why is it that when robots are stored in an empty space, they will group together, rather than stand alone? How do we explain this behavior? Random segments of code? Or is it something more? When does a perceptual schematic become consciousness? When does a difference engine become the search for truth? When does a personality simulation become the bitter mote… of a soul?

Dr. Alfred Lanning (filmová “adaptace” I, Robot)

Jak funguje Web 2.0

Neodolám a musím se pochlubit maličkým dílkem: Hledat na českém zpravodajství – Czech news search

Myslím, že to je typický příklad toho, jak Web 2.0 funguje (nebo si to tak alespoň představuji). Chci se podívat, zda je v pipes (o těch jsem psal tady) již něco českého a tedy dám do hledání Czech. Vypadne mi jediný odkaz – pajpa na hledání článků o grafiti na českých zpravodajských serverech – tedy přesněji v jejich RSS. Grafiti je ovšem gentlemanovi platné jak nevkusný deštník.

Ale hledat na českém zpravodajství je fain a někdo už udělal půlku práce za mne. Namířím tam, kde se filtruje podle grafiti výstup z inputboxu a každý si může hledat podle čeho chce. Přidám hospodářky, ať tam není jenom bulvár iDnes a publikuji. Deset minut práce a je vymalováno. Ještě tomu začít říkat beta…

Nejlepší na tom je, že si teď můžete zadat do hledání třebas “gripeny” a subscribnout RSS, které hledá právě tento termín. Získáte tak zpravodajský kanál na míru (kdo četl Rajské fontány tak ví, proč mám pro tento přístup slabost).

A teď uvažuji dál. Samozřejmě by to šlo nějak zobecnit. Hledat víc slov, mít možnost konfigurovat zdroje pro hledání. Ale mně se dnes nechce. To určitě udělá někdo jiný. Má vše, co k tomu potřebuje.

Update: Yahoo má očividně problémy s diakritikou.

Z Unixu do Webu 2.0

A je to tu! Další Velká Věc, o které se bude mluvit alespoň týden.

Yahoo se tentokrát opravdu pochlapilo – Pipes jsou dost zajímavá služba již teď. A hlavně mají i potenciál do budoucna. Zdá se, že se konečně objevil způsob, jak snadno a rychle spojovat existující weby a služby. Navíc Yahoo nic neponechalo náhodě a přišlo s kewl uživatelským rozhraním. Ale konec blurbu a hurá na věc.

Pipes ideově navazují na unixové roury. Nějaký program vyprodukuje data, předá je dalšímu programu, ten dalšímu, tak si je přehazují dokud je to baví a nakonci něco vyleze. Zdánlivě velmi omezené (data tečou jen jedním směrem, navíc žádné odbočky a větvení), ale najednou je osmdesát procent problémů snadno řešitelných.

Yahoo se inspirovalo, ale zašlo o něco dál. Fain změnou je luzné grafické rozhraní (kdo čekal AJAX nebude zklamán), ale ještě lepší je například možnost snadno debugovat připravované scripty. Co bohužel chybí je větší množství připravených zdrojů i skriptů. To však může být jen dočasný stav.

Pipes screenshot

Zdroje dat mohou být různé.

  • Vyhledávání Yahoo (nečekali jste google, že ne?)
  • Yahoo Local
  • Flickr
  • Google Base (Kdysi jsem do ní vkládal velké naděje, teď ale nevím, nakolik se uchytila. Pokud máte nějaké zkušenosti, tak se podělte v diskusi.)
  • A cokoli, co má RSS, Atom nebo RDF. To je velmi silná možnost. RSS a podobné protokoly se pomalu ale jistě stávají tmelem webu.

Akcí a filtrů prozatím také není moc. Řazení, filtrování, ořezávání a pár dalších. Na běžnou práci by to však mělo stačit. Některé operace vypadají na první pohled velmi zajímavě a jdou za hranici ostatních (ale nepostradatelných) trivialit, třeba Bábelská rybka.

Co se mi zatím líbí nejvíce jsou dvě možnosti

  • Již existující pipes můžete začlenit do svých. Takže můžete programovat i shora dolů nebo zdola nahoru.
  • Výsledek můžete exportovat v ledasčem, RSS, RDF a Atom jsou dnes asi samozřejmost, ale Json mi zvednul náladu.

Projekt se mi, musím přiznat, líbí, ale nevím, nakolik mu mohu prorokovat velkou budoucnost. Rozhodně jsem zvědavý na to, jak se uchytí, jak na něj bude reagovat okolí a nakolik bude integorván dál (co třeba přidat podporu do Automatoru?).

Zdroj: Za upozornění vděčím W2.0 komunitě na nyxu a hlavně Timu O’Reillymu. Od něj přebírám i tuto výstižnou citaci :

I want to talk about the implications for that marvelous aspect of the fundamental UNIX design: the pipe, and its ability to connect small independent programs so that they could collectively perform functions beyond the capability of any of them alone. What is the equivalent of the pipe in the age of the web? …This is one of the REALLY BIG IDEAS that is going to shape the next five or ten years of computing.

Hasta la Vista, komanč

Jihokorejský bojový robot nejspíš nepotěší vojáky na severní straně hranice. Vidí na dvě míle ve dne a jednu v noci, je vybavený automatickou zbraní a video s jeho použitím vypadá docela fain. Podle představ výrobců jich bude po roce hlídat nejstřeženější hranici světa tisícovka.

Nepříliš podrobný článeček v Guardianu přináší i pár zajímavých předpokladů pro budoucnost – Pentagon plánuje, že v roce 2015 bude třetina jeho bojové síly robotická. Jako perličku lze uvést i otázku etiky, které Guardian věnuje velký prostor. Co to znamená ve válce “fair”? Otázka bezpečnosti robotů a celého FCS, kterou článek nakousl však bohužel moc daleko nedovedl. Ostatně není se moc co divit – většina systému je sotva ve fázi prototypu a zhodnocení odolnosti proti EMP nebo hackerskému útoku nejspíše nabude patřit k veřejně ventilovaným informacím.

Čtení na víkend IX – Zapomeňte na Mars

Je tomu už dávno, kdy jsem se na reportáži z předávání cen Trifid zmínil o románu Zapomeňte na Mars, který tuto cenu vyhrál. Trochu sugestivně jsem se ptal “Že by konečně po čase pořádná česká hard SF?” A nyní si konečně mohu odpovědět.

Ano, konečně po čase pořádná česká hard SF. Tak hard, že vám i A. C. Clarke přijde jako ten nejměkčí softík. Tak hard, že se jí nejspíš bude většina legolasek vyhýbat. Tak hard, že s ní můžete zatloukat hřebíky při slaňování marsovských údolí. Jan Kovanic neměl psát román, měl napsat příručku – a cílové publikum by se přitom nejspíš o mnoho nezměnilo.

Děj vzdáleně připomíná Vesmírnou Odysseu. Ze Země na Měsíc, pak dál a nakonec setkání s něčím. Na rozdíl od Clarka ovšem Kovanic pečlivěji buduje osobní pozadí pro svého hrdinu – v mnoha flashbacích se dozvíme mnoho o jeho osobním životě. A zaplaťpámbu nedělá to bezdůvodně – to, že hrdna prožil to či ono, se později nějak projeví.

Román jsem četl v posteli, v tramway, za chůze. Těžko se mohu vymlouvat na to, že má chytlavý děj. (Ano má, ale to má každá druhá kniha.) Nemohu říci, že by mne unesly barvité popisy nebo že bych si integrací ověřoval detaily děje. Dýchly na mne vzpomínky. Vzpomínal jsem na Odysseu, Rajské fontány i na Měsíční prach. Nostalgicky jsem přemýšlel o budoucnosti, kterou jsme už ztratili. A královsky jsem si román užil.

(Muset tu hvězdičkovat, procentovat nebo jinak hodnotit, tak bych řekl, že jde o slušnou knihu – asi tak na sedmdesát procent, která mne ovšem nadchla až hamba.)

Space Ship 2

Zběžný pohled (bohužel trochu nešťastně napsaný) na SS2 vyšel na psovi. Obsahuje i několik užitečných linků.

…to, že první stroj ponese jméno Enterprise asi nikoho nepřekvapí, že ne? ;)

Proč dát jádru šanci

Poměrně rozumně zní komentář Františka Pazdery v hospodářkách. Mluví převážně o otázce dostatku paliva a ekonomice provozu. Jeho postoj mi přijde vyvážený a větu “Za daných okolností se za optimální cestu do energetické budoucnosti považuje ‘mix’ fosilních paliv, jaderné energie a obnovitelných zdrojů.” bychom nejspíš měli tesat do kamene.
Rád bych dodal ještě jednu poznámku. Uran je pro nás momentálně jedním ze zdrojů, které máme k dispozici a nejsme závislí na jeho dovozu z rizikových nebo nepřátelsky se tvářících zemí. Uhlí je další podobnou surovinou, ale je možné, že se nám jeho zásoby za pár let budou hodit na výrobu ropných náhražek. (Pokud bych chtěl napsat realistickou politickou SF nebo technothriller z blízké budoucnosti, tak bych zvážil scénář, kdy význam Česka vzroste, protože máme uran, uhlí, chemický průmysl a malou muslimskou menšinu.)

WikiMapia

Některé nápady jsou tak jednoduše geniální, že se až divím, jak je možné, že jsem na ně nepřišel před rokem. Navíc jsem je nemusel vymýšlet, stačilo přečíst nějaké sci-fi…

Za základ vemte google mapy, nad ně přidejte možnost ve wiki stylu editovat informace o zajímavých místech a voilà, je tu WikiMapia. Zatím běží jen nad Google Maps, časem snad i nad Google Earth. Až je použijete ve svém PDA s navigací, tak si možná vzpomenete na Simmonsův Ílion

Upozornily: Komentáře z Letné