Jsem šedý

A je to tu! Událost na kterou jste čekali celé roky! Jeden z nejbystřejších mozků planety (a zoufale politicky naivní bytost ) si založil vlastní blog. Dámy a pánové, jediné, co k tomu mohu dodat je – ano Shinigami bloguje.

Šumař si povšimnul nešťastného překladu Trudného konce ústřicového chlapečka od Tima Burtona. A překladatelka si všimla, že si všimnul…

Někdy knihu zabije nakladatel, jindy se o to pokusí recenzent. Pak se tomu ovšem neříká vražda, ale poprava. Celou 2005 – Českou fantasy jsem zatím nestačil přečíst,  ale pokud mohu soudit z dosud přelouskaného, 
tak je recenze minimálně nespravedlivá.

PS: Trudný překlad se dopracoval až do hospodářek.

Můj fotoaparát v průběhu kleknul, takže bohužel mohu jen nalinkovat Sombřiny fotky.

Skompletoval jsem fotogalerii. (Galerii jste musel přeformátovat, aby nebyla navigace moc široká, na jeden klik se dostanete jen na fotografie z Parconu, ostatní jsou skryté jako Další dny. Staré odkazy na jednotlivé fotografie by měly zůstat funkční, jejich navigace už nejspíše ne.)
PS: na blogu by není měly správně fungovat rss, odkazy na minulé příspěvky a podobné vymoženosti.

Ze včerejška asi žádný rozumný zápis nestvořím. Navštívil jsem pouhopouhé dvě rozumné přednášky a dvě promítání a zbytek času jsem se bohapustě poflakoval – v čajovně, Na Růžku a na krátké procházce.
Obě přednášky, na kterých jsem byl, se týkaly světa temnoty. V první z nich Marvin představil svět temnoty, letmo zmínil pravidla a zaměřil se na roleplaying. Vzhledem k tomu, že releplaying ve světě temnoty je postaven na depresi, volbách mezi větším a ještě větším zlem a ztrátě lidskosti, musel jsem se sám sebe zeptat, proč mám zase chuť si zahrát. Podobně pesimistické bylo i představení dětí temnoty z hry Vampire: the Requiem. Původně hodinová přednáška se natáhla na hodiny dvě a rozebrala hrůzný svět upírů jak z hlediska jeho sociální struktury, tak ze strany problémů upířího jednotlivce.
Na promítání narážek na Star Trek jsem se docela dobře pobavil. Trochu mě potěšilo, že ke slovu přišli i některé ukázky a překlady, které jsme s Bazim aZikapem před lety připravovali, když jsme chystali první přednášku na toto téma.
Dvě epizody ze ST – TAS (Star trek – animovaná série) nemohly nepobavit. Roztomilá naivita tvůrců dostala ještě více prostoru než v originální sérii a epizody lákaly k přátelsky ironickému nadhledu trekie i ostatní fany.

Úterý jsme strávili z podstatné části na filmových projekcích. Původně naplánovaný Hellboy bohužel nebyl promítán, ale i tak jsme si přišli na své.
Dopoledne patřilo Star Treku. Startrekové fanfilmy nemusejí být jen špatně natočené parodie a New Voyages i Exeter ukázaly, že originální série má důstojné pokračovatele, kde si přijdou na své milovníci roztržených triček i smrtí praporčíků v červeném pyžamu.
Živod pod vodou je, pro mne, těžké žánrově zařadit. Nejvýstižnější by snad bylo označení velmi, velmi trpká místy pseudodokumentární komedie Stárnoucí autor podmořských dokumentů se vydává na svou poslední plavbu, kde se musí utkat nejen s jaguářím žralokem, ale i se svými osobními problémy. Zdánlivě jednoduchý děj skrývá na pozadí mnoho skrytých narážek a absurdit. Pokud bylo cílem diváka znejistět, tak se to v mém případě povedlo.
Ještě více znejisťujícím filmem je 2046. Netroufnu si sem napsat více než, že jde o lyrický příběh, kde se tvorba knihy mísí s jejím dějem. O tom, jaký druh fimu to je, si snad uděláte představu i z toho, že jsme v půlce filmu začali uvažovat o tom, zda promítač prohodil dva kotouče, a nedobrali jsme se k jednoznačnému výsledku.
Večer jsme ignorovali Ples Fantazie a raději si sedli do čajovny a intenzivně nicnedělali.

Pondělí bylo ve znamení divadla. V kině.
Odpolední Staré pevnosti vesmířanské se soustředily na rekonstrukci starých událostí ze třiadvacátého a čtyřiadvacátého století. Mnoho z nich se, podle posledních výzkumů, odehrálo jinak, než je známo z filmů a seriálů. Představení bylo plné vtipných gagů, ale bylo, mohu-li soudit, zbytečně dlouhé. Dvouhodinové divadlo bez přestávky je příliš. Stačilo by jen maličko škrtat a hra mohla být vynikající.
Večerní představení Závada není na vašem simulátoru (hru nenapsal A. C. Doyle) bylo nepochybně výpravnější. Epický příběh o simulaci detektivky přinesl nadhled i drama. A mladší diváci jistě nalezli mnoho poučení – mimo jiné to, že není vhodné nechávat líh, v lihu namočené obvazy a starý ruční granát v koši na odpadky. V kostýmní podívané, kde vlaky na místo činu odjíždějí z nástupiště 47 a 3/4, nechyběla žádná z klasických postav anglické detektivky a vrahem byl (SPOILER!) zahradník, kterého nehrál Vašek Pravda.
Samozřejmě jsme nemohli minout ani přednášku Františky Vrbenské o dějinách jízdy ve středověku a Jaroslava Mosteckého o křížových výpravách. Oba si drželi svou standardně vysokou úroveň a přestože se Františka Vrbenská nevyhnula několika lapsům, stály obě přednášky za pozornost. Obzvláště překvapila F. V., která se ukázala jako důstojná nástupkyně Mistra Suna a Carla von Clausewitze.
Večerní Star Trek a Star Wars galavečer patří jistě k vrcholům programu. Večer se skládal ze skečů, reklam, vyhlašování ocenění za přínos ledasčemu a písniček. Na zvláštní žádost publika zazněl i kultovní šŠŠ, šŠŠ, Sheriadan a Holodoktorův masterpiece La donna é mobile.
PS: Pondělní fotky jsou na místě. Fotky z galashow dodám, jakmile dovyrobím popisky.

Třetí den dovolené bývá kritický a proto není radno přepínat síly. Tomuto pravidlu jsme se rozhodli zůstat věrni i já a Lukáš a proto jsme do deseti hodin ráno nenapínali síly vůbec a raději si přispali.
Zní to neuvěřitelně, ale pak jsme nenašli v programu bod, který by nás zaujal a tak se stalcentrem naší činnosti bar. Čaj, sušenky, toasty a internet nám vydržely jako zdroj zábavy na docela dlouho. Ale i lenost má své meze a tak jsme vážili dalekou cestu až do velkého sálu a poslechli si verneovské povídání o tom, že konflikty většinou souboji nekončí. Vyprávění o roztomilé Verneově naivitě mne nalákalo natolik, že jsem dostal chuť si po letech nějaký jeho román přečíst.
Zevlování se mi natolik zalíbilo, že jsem se mu věnoval i potom. Přes čajovnu jsem se prozevloval až na přednášku Jana Pavlíka o létání v díle Julese Vernea. Opět na mne dýchly staré dobré časy. Retro atmosféru podpořila i slideshow složená ze starých ilustrací verneovek.
Následující Cestu kolem světa za 80 dní v poslední adaptaci nemohu označit za nic jiného, než propadák. Od filmu bych čekal něco více než pár nejapných gagů na pozadí širokoúhlých záběrů na cesu odnikud nikam. Film by snad měl šanci jen v kategorii rozvláčný zeměpisný dokument pro použití na amerických zvláštních školách. Takže rychle pryč, pozdravit se s buďánkisty v pizzerii a pak hybaj moderovat besedu.
Na Transhumansity, ekologisty, extropiany, humanisty a další verbež přišlo téměř tolik lidí, jako na včerejší přednášku. Někteří z návštěvníků byli známé tváře z předchozích pořadů, jiní byly nově příchozí. Protože se prakticky neobjevily ekologistické názory nebo jiní nepřátelé pokroku, tak se diskuse posunula (po krátkém intermezzu o zmačkaných košilích) k otázkám zlepšení života a hlavně duševních schopností člověka. DIskutující se snažili vyhnout se příliš radikálním zásahům a raději se soustředili na bližší budoucnost a optimalizaci stávajícího stavu. Všem bych rád poděkoval, protože k tématu přistoupili s příjemnou kombinací přemýšlivosti a humoru a přinesli mnoho zajímavých názorů.
V lehčím tónu navázal Jarda Houdek svou ekologií zvenku a venku, kde se zabýval různými evolučními strategiemi, stabilitou ekosystému a možností kolonizovat další planety. To vše pod nietscheovským mottem “co ekosystém nezabije, to ho posílí, aneb vyhubme pandy”.
Restaurace na růžku vypadá jako pěkná putyka, ale kuchaře mají dobrého a minutka za 65 korun má něco do sebe. K tomu jsme mohli v zahrádce v klidu probrat s Jardou a Lukášem své přednášky, zamyslet se nad tím, zda by neměl vzniknout nějaký systém pro jejich hodnocení fanoušky a zanadávat si na poměry.
Constatnine byl v kině našláplý. Viděl jsem ho již jedou, ale opakování je matka moudrosti (a skleróza je matkou opakování). Oproti prvnímu sledování, kde jsem se spíše nudil, se mi druhé zalíbilo. Nevím, proč byly hlášky hláškovitější a akce akčnější. Snad to bylo fanovskou atmosférou v kině, snad jsem byl jen lépe naladěn.
Po komixové akci jsme zavítali do poklidnějších vod retrosteampunku (ano, já vím, že tak to Zeman nemyslel) a podívali se na Vynález zkázy, nejoblíbenější film mého dětství. Poté, co jsme zamáčkli sentimentální slzu dojetí, jsme se přes Velké oči vypravili na hotel, abychom v kritický třetí den nepřepnuli své síly.
Update: přibyly nedělní fotky.

Za návštěvu jistě stála přednáška Martina Koutného, která se věnovala naší deformaci médii a tomu, jak se stále hlouběji propadáme do virtuální reality. Opravdu má TV N@VA vlastní nevybuchlou munici, kteru ukazuje ve zprávách?
Asi nemá smysl zmiňovat každou přednášku, kterou jsme navštívili. Pagi se s nadhledem podíval na historii Fandomu, Vojta Čepelák se pokusil o stvoření finální a dokonalé definice scif-fi a Miroslav Žamboch nás nechal nahlédnout pod pokličku tvorby Líhně. Nejvíce mne potěšil Martin Šust, který mimo jiné mluvil o edičních plánech Laseru. Ilia se nemohu dočkat a i edice Nová vesmírná opera vypadá nadějně.
Před vyhlašováním CKČ jsme přetrpěli divadlo. Zřejmě jsem se zcela minul s obsahem vánoční hry o zvěstování příchodu Pána. CKČ byla vyhlašována, jako již počtvrté, Martinem Koutným a Jaroslavem Mosteckým. Gratuluji vítězům (Jan Kovanic za krátkou povídku, Jana Jůzlová za povídku a Jiří Mazurek za novelu). A samozřejmě i Sašovi k pěknému druhému místu v krátké povídce.
Cenu Trifid si odnesly dva romány. Začínám se těšit hlavně na Kovanicovo Zapomeňte na Mars. Že by konečně po čase pořádná česká hard SF?
Moje přednáška o transhumanismu dopadla lépe, než jsem se obával. Účast byla hojnější než na páteční a publiku opět přispělo mnoha podněty a nápady, za což jim děkuji. Snad tu přednášku ještě někdy zopakuji, tentokrát si na ní ale budu muset vyhradit alespoň dvě hodiny – místy jsem musel zbytečně spěchat a brzdit plodnou diskusi.
PS: Updatovaná fotogalerie ze soboty.

První den Festivalu Fantazie byl bohužel i prvním dnem prázdnin a podle toho to i vypadalo na silnicích z Prahy. Nemá smysl líčit zde všechny strasti, nástrahy a dobrodružství naší trnité cesty, důležitý je výsledek – do Chotěboře jsme dorazili kolem osmé večerní.
Mou první starostí bylo umístit plakáty na přednášky CATu a zaregistrovat se. Už u registrace jsme sepotkali se skupinkou psavců z Buďánky, kteří vyrazili zhruba ve stejný čas z Prahy jako my, ale vlakem. Na rychlost tedy automobily : vlaky 1:1. Ale my jsme nemuseli jít v dešti až z nádraží
S plakáty, které zvou na mé přednášky jsem se cítil trochu jako distributor Strážné věže. Nutit lidem něco,co asi ani nepotřebují – no fuj! Zajímavý postřeh ovšem je, že člověku, který má v ruce štos plakátů najednou začne připadat celý svět jako jedna velká plakátovací plocha.
Nemohli jsme chybět na slavnostním zahájení. Tentokrát bylo obzvláště monumentální – Říčaský komorní orchestr zahrál několik populárních filmových melodií. Ten Pravda musí mít vždy něco extra!
Svou první přednášku (Blahobyt pro třetí věk) jsem měl až v jedenáct večer. Když jsem přišel do sálu, čekali na mne již celí dva lidé a další tři záhy dorazili. Účast tedy musím po kvantitativní stránce zhodnotit jako propadák (to nikdo nečte reklamu na záchodcích?). Naštěstí publikum nahradilo svůj nízký počet velmi bystrým přístupem, ochotně spolupracovalo a zapojilo se poznámkami do přednášky. Často bývají diskuse na conech zcestné a nesmyslné, ale svému publiku musím poděkovat – byli jste skvělí!
A ještě jedna poznámka. Musím seškrtat dnešní slideshow na polovinu, čas při přednáškách neúprosně tlačí.