Čtení na víkend IX – Zapomeňte na Mars

Je tomu už dávno, kdy jsem se na reportáži z předávání cen Trifid zmínil o románu Zapomeňte na Mars, který tuto cenu vyhrál. Trochu sugestivně jsem se ptal “Že by konečně po čase pořádná česká hard SF?” A nyní si konečně mohu odpovědět.

Ano, konečně po čase pořádná česká hard SF. Tak hard, že vám i A. C. Clarke přijde jako ten nejměkčí softík. Tak hard, že se jí nejspíš bude většina legolasek vyhýbat. Tak hard, že s ní můžete zatloukat hřebíky při slaňování marsovských údolí. Jan Kovanic neměl psát román, měl napsat příručku – a cílové publikum by se přitom nejspíš o mnoho nezměnilo.

Děj vzdáleně připomíná Vesmírnou Odysseu. Ze Země na Měsíc, pak dál a nakonec setkání s něčím. Na rozdíl od Clarka ovšem Kovanic pečlivěji buduje osobní pozadí pro svého hrdinu – v mnoha flashbacích se dozvíme mnoho o jeho osobním životě. A zaplaťpámbu nedělá to bezdůvodně – to, že hrdna prožil to či ono, se později nějak projeví.

Román jsem četl v posteli, v tramway, za chůze. Těžko se mohu vymlouvat na to, že má chytlavý děj. (Ano má, ale to má každá druhá kniha.) Nemohu říci, že by mne unesly barvité popisy nebo že bych si integrací ověřoval detaily děje. Dýchly na mne vzpomínky. Vzpomínal jsem na Odysseu, Rajské fontány i na Měsíční prach. Nostalgicky jsem přemýšlel o budoucnosti, kterou jsme už ztratili. A královsky jsem si román užil.

(Muset tu hvězdičkovat, procentovat nebo jinak hodnotit, tak bych řekl, že jde o slušnou knihu – asi tak na sedmdesát procent, která mne ovšem nadchla až hamba.)