Rozhovor s profesorem Fundou

Myslitelé Barthova typu věděli o zvláštní povaze a antropologické dimenzi mýtu. Většinou však před jasným „ano či ne“ uhýbali formulací, že mýtus sděluje objektivní realitu jiného řádu. Vždycky jsem barthiánům a hromádkovcům vytýkal tyhle teologické obezličky a kazatelskou nepoctivost, že neřeknou z kazatelny na plnou pusu: Prosím vás, tohle je mytologický text, ale má obrovské poselství, nepřeslechněme ho. Jednou v kostele, kde jsem působil, kázal přední evangelický teolog na text o svatbě v Káni. Samozřejmě když jsme spolu seděli u oběda a hovořili, bylo mi jasné, že ví, jak se věci mají. Dokonce se v kázání tak říkajíc zachraňoval větou, že: „Pokud tento zázrak nebudeme číst čistě fyzikálně, tak se neochudíme o jeho zvěst.“ Ale to samozřejmě posluchači moc nevnímali, dál totiž nakládal se zázrakem zcela masívně, takže odcházeli s pocitem, že Ježíš je ten mocný čaroděj, co proměnil vodu ve víno. Tímto zacházením s biblickými mýty se církve stávají názorovým ghettem, protože lidí ochotných věřit, že Ježíš udělal nad vodou čáry máry fuk a bylo tu víno, dnes už mnoho není. Mně se tehdy zdálo poctivé říci: fyzikálně je to báchorka. Ale pozor: tento mýtus je určitou dobovou polemikou s dionýsovskou slavností. Ne Dionýsos je tím, kdo přináší víno, tedy radost, která nekončí a je pro všechny, nýbrž Kristus.

Mám rád přednášky religionisty Otakara A. Fundy, je velmi zvláštní se pod vedením někoho s rozsáhlými znalostmi prodírat začátky křesťanství. A nejen proto jsem byl rád, když se mi pod ruku dostal rozhovor s ním.