Nová divočina

V poslední době se mi stále znovu a znovu objevuje myšlenka, ovlivněná trochu Teilhardem, trochu dalšími vlivy, která by se dala shrnout jako “informace a příroda spolu mají společného více, než se nám zdá”. Mnohé analogie jsou zřejmé – celuárnímy automaty můžeme začít, genetickými algoritmy pokračovat a třebas úvahou o diverzitě ekosystému skončit. Včera jsem po přečtené tohoto článku na Business Worldu uviděl další řadu podobností. Nejen “Information wants to be free”.

Způsob, jak organismy mění prostředí nové divočiny k obrazu svému, koexistují se stavbami, to vše mění pohled člověka na svět vůbec. Nic není definitivní a nic se nedá navždy uchránit. Na druhé straně ale vždycky vznikne něco nového, co nikdo nečekal. Koneckonců, je frustrující pohybovat se v krajině a koukat na věci, kterým nerozumíme a neumíme je zařadit. Když vzniká něco nového, měli bychom být u toho. Nová příroda není výsledkem nějaké „devastace“, nejde o doklad „zničení“ jakési přírody původní. Můžeme jí být okouzleni a měli bychom ji mít rádi – už proto, že v ní tak jako tak většinou žijeme.

Neummím zapomenouut ani na zvláštní estetiku nové divočiny:

Rozlehlé plochy nádraží prosypané štěrkem a prolévané olejem či herbicidy jsou městskými polopouštěmi. Strouhy pražských potoků jsou miniaturními městskými kaňony, opuštěné továrny představují svérázná skalní města se střídáním stinných a sluncem rozpalovaných poloh. Příkopy u solených silnic jsou zónami kropenými vodní tříští neexistujícího moře.

A teď mne omluvte, jdu se projít…